V neděli 11. listopadu se (nejen) zde v Oundlu odehrál velice významný den, Den veteránů. Tato tradice, připomenutí si všech padlých vojáků z první světové války, se dodržuje nejen ve Velké Británii, ale rovněž i v Kanadě a dalších zemích Commonwealthu.
Hlavním symbolem pro tuto událost je zde vlčí mák, který jakožto odznak tady
všichni nosí připnutý na svém oblečení již od října. Koupit si ho zde můžete prakticky v každém obchodě (my ho měli dokonce na prodej i v housu) a kolik peněz za něj dáte, to je už na vás. Peníze jdou totiž na charitu, která je, jak jsem se doslechla, zejména pro podporu novodobých veteránů a dalších sloužící Velké Británii.
Květ připomíná bojiště, kde padli vojáci britské a kanadské armády. Od roku vzniku této akce se nosí na oblečení květ vlčího máku. Kdysi se nosil pouze v den připomenutí padlých hrdinů, tedy 11 listopadu. Letos to byla obzvláště výjimečná neděle, jelikož od první světové války uběhlo již 100 let.
Existují různé barvy květů vlčího máku, ze kterých si můžete vybrat - fialová, červená nebo bílá. Fialová je na památku zesnulých zvířat (říkal náš profesor na Government and Politics) a naopak bílé květy jsou spíše pro podpoření myšlenky míru a aby k válce už nikdy nemuselo dojít.
Pro nás to tedy znamenalo 1,5 hodinu dlouhý ceremoniál v neděli dopoledne. Nejdříve část školy šla do kaple (zbytek měl podobný program ale v Great Hall, protože do kaple bychom se všichni nevešli), kde jsme všichni dostali sešítek, v němž byla přesně uvedena slova faráře, a i hymny, které jsme měli zpívat my. Do kaple dorazila i paní ředitelka, pár lidí tam mělo rovněž proslov.
Po odzpívání a ukončení panem farářem jsme šli ven před kapli, shromáždili se do půlkruhu podle našich housů a za zesnulé jsme drželi jsme minutu ticha.
V tento den se však drží minuta ticha po celé velké Británii. I celá královská rodina se účstní této události.
Pro Británii je to přesně v poledne ve 12 hodin britského času, my drželi minutu ticha o hodinu dříve. Život v Británii se úplně zastaví na jednu minutu, žádná TV stanice ani rádio nic nevysílá.
Upřímně, musím říct, že to byl celkově zvláštní pocit, který mě po celou 1,5 hodinu provázel, že ho ani nedokážu popsat. Každopádně jsem ráda, že jsme měli příležitost něco takového zažít, obzvláště při 100 výročí.
Celá událost byla zakončena pokládáním květů vlčího máku na malé památníčky zesnulých.
To je ode mě dnes vše, doufám, že příští článek bude o něco veselejší.
Mějte se zatím moc krásně!
A.
Comments